:vagus na vandru:

15.05.2012

Video - Asie 2012

Sestříhal jsem si několik videí ze čtyřměsíční cesty a převedl je do následujícího:

http://www.youtube.com/watch?v=dvn5YcucHyU

---

13.05.2012

Hippie trail - Co se mi libi

Hippie trail

I cestování má svoje módní záležitosti a trendy, existují místa, která jsou v určité době kultovní, stejně tak existují i oblíbené stezky, trekkingové trasy, silnice. Nemusí se jednat o trasy obchodní, stačí jen aby se objevilo několik nadšenců, kteří trasu absolvují a tím strhnou lavinu zájmu. Jedna z těch tradičních tras se nazývá „Hippie trail“.

Hippie trail, dalo by se říci, navazuje na fenomén beatniků a na Kerouacovi bláznivé výlety po Státech, už v roce 1950 se studenti vydávali se svými Land Rovery na dobrodružné cesty do Indie. Skutečnou vlnu zájmu o pozemní cestu do Indie však vyvovala až „Hippie revoluce“ během tzv. Summer of love, roku 1967 a také tripem skupiny Beatles do indické Rišikéše ve stejné době. Důvody pro tuto cestu měl každý své, neliší se příliš od těch současných – každý chtěl vykonat svojí epickou pouť, jeden jel za osvícením, jiný utíkal ze zvrhlého konzumního společenství a jiný si jel jen tak zahulit. Nový fenomén byl na světě.

Tato trasa vedla koncem šedesátých let minulého století zhruba takto:

1. Londýn. Dalším oblíbeným místem startu byl Amsterdam, eventuelně Lucemburk, kam létala letadla Icelandic Airlines s Američany.

2. Východní Evropa, trasa často vedlo přes Berlín do Československa a dále na východ, v podstatě stejná trasa, kterou využívají dnešní čeští batůžkáři k cestám do Rumunska, Bulharska, Turecka. Alternativní cesta vedla přes západní Evropu do Jugoslávie.

3. Istanbul. Zde se zastavil opravdu každý, Istanbul sloužil jako základna k načerpání nové síly k cestě na východ, odtud se již cesty dělily do různých směrů, aby se později opět střetly.

4. Patrně nejpopulárnější trasa vedla do íránského Teheránu a dále přes afghánský Herat do Kábulu, dále do pákistánského Péšaváru a Lahore dále do Indie. Alternativní trasa vedla z Istanbulu ke Středozemnímu moři, do Libanonu, syrského Damašku, do Jordánska, odkud se přes Baghdad stezka napojila na tradiční trasu přes Írán a Pákistán.

5. Za hraničním přechodem Wagah směřovala většina cestovatelů do další tradiční destinace, do Dillí, kde se opět trasy trochu rozdělovaly, někdo směřoval do indického přímořského státu Goa, někdo do nepálského Kathmandu do slavné ulice Freak stree, všichni ale směřovali přes magické Varanasi.

Na cestách existovaly legendární záchytné body nejen v podobě měst, ale i v podobě konkrétních míst, jak jinak, většinou se jednalo o hospody nejrůznějšího charakteru. V Istanbulu se jednalo o podnik Pudding Shop, založený roku 1957 bratry Colpanovi, kteří zde nabízeli mj. široký výběr pudinků. I dnes Pudding Shop funguje. V Kábulu se chodilo do Sigi's na Chicken Street a v Teheránu do Amir Kabir. V Kathmandu byla hlavním přístavem ulice Jhochen, tehdy známá jako „Freak street, zde bylo mnoho oblíbených podniků, dodnes se dochoval jen Snowman Café.

V polovině 70.let došlo ke komercializaci trasy, na níž se vydávaly autokary s turisty. Válka mezi Sovětským svazem a Afghanistánem a Islámská revoluce v Iránu znamenala pro trasu konec.

Snowmans Cafe, Kathmandu. V dnesnich dnech.

Snowmans cafe, Kathmandu. V dnesnich dnech.

Freak street, Kathmandu, duben 2012:

Muj freak pokoj, Kathmandu, Freak street:

---

18.04.2012

Němky - Starsi cesty

Jedu vlakem do Prahy,

jedu se šesti Němkami,

ve Stodě zblajzly pudink,

v Plzni baští preclíky,

v Holoubkově housky,

v Hořovicích sendviče,

na Smíchově ovoce.

 

---

**bez titulku** - Asie 2012

U stúpy Swayambunath v Kathmandu ke mně přišla starší ženská, seděl jsem na lavičce a vychutnával si spirituální atmosféru tohoto místa, bez jedinýho slova mě objala a začala mi říkat něco v nepálštině, pak odešla. Stejně rychle se zjevila a stejně rychle zmizela. Říkal jsem si, že takový je celý Nepál a takový byl snad i celý výlet.

Mám za sebou 421 km autem, 17690 km letadlem, 7187 km autobusem, 8 km rikšou, 396 km pěšky, 46 km na kole, 448 km lodí, 250 km na motorce a 1169 km vlakem.

Zpět do .....

 

---

8.04.2012

U Sneznyho muze - Asie 2012

Mozna by si nekdo z vas precetl radeji o chramu Kasthamandap nebo o chramu bohyne Taleju na namesti Durbar, ale ja vam radsi povim neco o jedne cukrarne. Navstivil jsem bajecny podnik, ktery se jmenuje Snowman cafe, udajne funguje od roku 1968 a je posledni puvodni kavarnou z ery hippies. Interier je jednoduchy, ale utulny, hlavne vecer, kdyz venku prsi a uvnitr srkate zazvorovej caj. Na zdech jsou namalovany ruzne ornamenty a nad drevenymi stoly jsou zaveseny papirove lustry s motivem Buddhy. Ve spodni casti pultu, kde sympaticky padesatnik kasiruje, jsou vystaveny audiokazety, majitel je sbira. Ve vitryne jsou vystaveny dorty. Cokoladova babovka,  kokosovy dort, cokoladovo bananovej dort, strudl a dalsi. Ja jsem si vybral ten, ktery vypadal nejvic cokoladove, jmenoval se Black Forest a byl genialni. Pokud budete nekdy v Kathmandu, nenechte si ujit Snowman cafe v Jhochen.

---

6.04.2012

Freak street - Asie 2012

Po dlouhy dobe neustaleho premistovani a cestovani si uzivam zivot v Kathmandu. Dostal jsem chut shodit batoh ze zad a zajit si treba na poklidnou veceri, nebo...nebo treba na fotbal! Nikde na internetu jsem ale nemohl najit rozpis zapasu a nikdo mi nebyl schopny poradit, tak jsem se vydal na narodni stadion do jizni casti ctvrte Kantipath a doufal jsem, ze najdu odpoved. Odpoved jsem dostal, liga pred par dny skoncila, nezbyva nez vydrzet a zajit se podivat v Domazlicich na Jiskru, nebo do Plzne na Viktorku

V Dughle, 4620m vysoko, jsem na policce vedle plakatu ceskeho horolezce Radka Jarose nasel knizku. Knizka byla v cestine  a jmenovala se Hladovy priliv, napsal ji jakysi Amitav Gosh, vymenil jsem ji za jinou knizku a behem nekolika dni ji precetl, takze jsem zase nemel co cist. Pred veceri jsem si vzdy musel 7x precist jidelnicek a 4x noviny Kathmandu Post, nez mi jidlo prinesli. Proste jsem zoufale potreboval knizku. Knizky v Thamelu jsou docla drahy, vzpomnel jsem si ale, ze v aleji mezi autobusakem a starym mestem se na ulici vedle prodejcu baterek, nabijecek, adapteru, plastovych hracek, tabaku a ovoce, nachazelo taky nekolik prodejcu pouzitych knih. Asi 20 minut jsem prochazel vystavene knizky a nakonec jsem si odnesl tri, za cenu 120 Rupii (asi 35 Kc). Prvnim titulem byl pribeh "Unos" od Roberta Louise Stevensona. Na zadni strane je uvedeno "specialne upraveno pro mlade ctenare", coz pro me znamena "urceno pro blbe ctenare, jejichz anglictina je na urovni detskych ctenaru". Druha knizka je "Kouzlo myslet ve velkem" a je to jedna z tech psychologickych knizek, po kterych zarucene zbohatnete. Posledni knizka je maly poklad do moji knihovnicky a mam z ni obrovskou radost. Kdyz uz jsem skoro odchazel, zahlidnul jsem i a hned upoutala moji pozornost. Lezela mezi knihami 'Efektivni rodicovstvi" a "Uvod do telefonovani a radiotelegrafie" Jmenuje se Traveller's Tales a napsal a nakreslil ji jakysi Anthony Jenkins. Je to puvabna knizka s beznymi zazitky, ktery clovek na cestach zazije a prevazne ji tvori srandovni ilustrace.

Posledni dobou jsem travil hodne casu na tzv. Freak street, oficialne Jhoche. Nazev Freak street pochazi ze 70. let, kdy byla tato ulice posledni zastavkou na legendarni "hippie trail". Freak street se mne libi, protoze ma dusi, je v samem centru mesta, malokdo mi tady neco nabizi a nuti, je tady malo turistu a je tady mnohem levneji. Obcas je mozny zahlidnout posledni opravdovy hipiky, jak line sunou svoje vyhubly telo ulici, vystrojeni v barevnych kosilich pres ktery maji tmavou vesticku. Haro maji svazany celenkou a krome vyraznyho kniru maji vetsinou i poradnej plnovous. Proste woodstock hadr. Ve freak street je nekolik psychedelickych hospudek a tmavych strasidelnych spinavych levnych hotylku. Z repraku hraji The Doors. Rozhodnul jsem se na Freak street prestehovat.

Vcera jsem zasel na caj a dostal se mi do ruky zajimavy casopis o trekkingu v Nepalu. Zaujal me jeden clanek, ktery popisoval zacatky trekkingu v Nepalu, prvni prukopnici popisuji, jak v roce 1964 stalo tradicni jidlo Dal Bhat 1 a pul rupie, tusim ze v tehdejsi konverzi k dolaru to bylo 7 centu. Za dalsich pul rupie uz dostali maso, vejce a sklenicku mlika. Ubytovani bylo zdarma. V dalsim odstavci se autor zminoval o velkem problemu – kde sehnat boty na trekking. V 50.letech nebylo poradny boty mozny sehnat dokonce ani v Dilli, natoz v Kathmandu. Nakonec se jako jedine vhodne ukazaly tenisky, ktere sehnal v jakemsi obchode Bata. Tenisky od Bati kupodivu vydrzely celkem 600km pochodu a nakonec je daroval jednomu z pruvodce a ten, pokud je ziv, je pry mozna nosi dodnes. Mimochodem Bata je v Asii opravdu pojem, v Indii na Batu narazite v kazdem meste. Nikdo ale nema ani tuseni, odkud znacka Bata pochazi, vsichni si mysli, ze se jedna o indickou firmu.

Ulice v Kathmandu jsou plne psich smecek. Je zajimave pozorovat jejich chovani, doma uz psy ve smeckach neni kde videt. Takove smecky, to jsou fakt nefalsovane poulicni gangy. Zatimco pres den je od nich vetsinou klid, boji se lidi a jsou plasi, tak v noci je mesto jejich. Kdyz se v noci vzbudite, mate smulu, budete poslouchat jejich stekani, daveni a vyti dlouhy hodiny. Co 20 minut dochazi k nejakemu boji mezi jednotlivymi smeckami, pak nasleduje destiminutovy koncert vyti na tema "ja jsem tady sefem a tohle je moje teritorium". S prichodem noveho dne ale sef smecky zaveli ke spanku a psi se nekam schovaji a je je mozne videt pouze pochrupujici na chodniku, loudici u reznika, nebo procesavajici odpadky. Bohuzel mi jejich chovani silne pripomina poulicni deti, kteri s pytlikem u pusy, plnym lepidla, po vecerech procesavaji ulice, hledaji v odpadcich cokoli co by se dalo pouzit a zebraji u supermarketu. Pres den se vetsinou snazi zahrat nekde na slunicku. V turisticke ctvrti Thamel a na namesti Durbar se behem me letosni navstevy zebrota temer nevyskytovala, myslel jsem si, ze se veci nekam pohnuly a problem se dari resit. Nedari, sekuritaci a policiste proste jen odsunuli problem na mista, kde neni tak moc na ocich.

Chytil jsem nejakou virozu, nebo zanet nosohltanu, nebo tak neco. Jsem si jisty, ze je to ze shnileho kathmandskeho vzduchu. Vzduch je tady odporny, Saigon je proti Kathmandu bylinkova zahradka. Vzduch je zde plny bakterii, olova, prachu a bacilu. Nekde jsem cetl, ze vlada musel snizit pozdavek na emise na uplne minimum, protoze jinak by v Kathmandu nemohla jezdit zadnat vozidla. Chtel jsem jet na vylet, ale radsi do ulic nepujdu a kydnu si nekam na zazvorovej caj.

Dneska to bude bez fotek, pripojeni k internetu je tady na Freak street spatny.

---

1.04.2012

na nepalskych ulicich - Asie 2012

Ahoj vsichni. Poslednich par dni jsem se flakal po Kathmandu, nedelal jsem nic moc, jenom jsem tak zevloval po ulicich, obcas jsem si sednul na nejaky narozi a koukal na poulicni cvrkot. A taky jsem hooodne jedl. Kazde rano prohodim par slov s majitelem obchodu s cajem, ktery sidli vedle myho penzionku. O par metru dal to zopakuju s prodavacem lihovin a o dalsich par metru dal s prodavacem potravin. Nevim jakou energii to muze byt, ale vetsinu dni si me prodavaci hasise nevsimaji, predevcirem me ale malem sedreli z kuze a musel jsem je odmitnout snad petadvacetkrat. Rikal jsem si v duchu "jeste ke mne prijde jeden a chytnu ho pod krkem a reknu mu, ze jestli mi na konci konverzace nabidne hasis, kopnu ho do prdele". Hasis uz mi nikdo nenabizel, zato fletnicek a takovych mistnich houslicek mi bylo nabidnuto hned nekolik, prodavace tygri masti uz ani nepocitam. Pod stromem v "moji" ulici sedi poulicni holic, nejen ze holi, ale taky provadi masaze obliceje.  Mam rad krizovatku Asan, kde rano provadeji mistni u male svatynky jejich ranni ritualy a kde se prodava zelenina, koreni, kvety afrikanu a dalsi vsemozne i nemozne zbozi.

Dneska jsem vyrazil na maly vylet, sel jsem jako vzdy pres krizovatky Thahiti a Asan (vetsina ulic tady nema jmeno, proto se jako orientacni body uvadeji krizovatky, resp. male namesticka) a odbocil jsem k rusne, zaprasene ulici Kantipath, kde je vzduchu stejne malo jako v Everest base campu. Minul jsem male jezirko Rani Pokhari, kde je jakysi maly palac a plochu Tudhikhel, kde mistni mladici hraji fotbal a ktera slouzi predevsim jako prehlidkova plocha pro armadu. Minul jsem starou beznohou zebracku, ktera vzdy lezi na stejnem miste uprostred nadchodu pro pesi, a dosel jsem na Ratna park, coz je mistni autobusove nadrazi, skocil jsem do minibusu a jel jsem do maleho mestecka Kirtipur, vzdaleneho asi 6km jizne od Kathmandu. Kirtipur je stredoveke mestecko s hezkou polohou na vrcholku kopce. Dneska se veskery zivot odehrava v jeho komercni casti Naya Bazaar pod kopcem, takze v samotnem historickem jadru panoval nadherny klid a pohoda. Sednout si s mangovym dzusem na namesti a pozorovat poklidnou nedeli byla uleva od Kathmandu. Rikal jsem si, ze takhle nejak musleo vypadat Kathmandu pred nejakymi sedesati lety, kdy v nem jeste nebyly silnice, auta, ani turisti. Ano, zni to trochu neskutecne, ale prvni silnice byla v Nepalu vybudovana opravdu az v roce 1951! V Kirtipuru je porad hezka zaplava tradicnich cihlovych nevarskych domu a cele mesto je vyrazne nevarske. Chlapi sedi na zemi a hrajou karty a zensky klaboseji, nebo pletou, tak nejak vypadala nedele v Kirtipuru.

Dost kecani, jeden obrazek za tisic slov, mrknete se na poulicni zivot v Kathmandu a Kirtipuru radsi tady:

Durbar square v Kathmandu:

Poulicni pradelna, Kathmandu:

Vynikajici Dal Bhat, tradicni nepalske jidlo:

Namesti Durbar, Kathmandu:

Rozprava v Kathmandu:

Vlevo je sul a tohle vypada snad jako pepr (?):

Ve starem Kathmandu:

Asan, Kathmandu:

Kathmandu:

Obchod na ulici, Kathmandu:

Reznictvi na ulici v Kathmandu:

Kathmandu:

Poulicni zivot v Kathmandu:

Nemaji nic, Kathmandu:

Poklidna nedele v Kirtipuru:

Buddha a drbny v Kirtipuru:

Detsky hry v Kirtipuru:

 

---

28.03.2012

Nad mraky a zase zpatky - Asie 2012

Nechce si mi tomu verit, ale mesic je pryc a ja se pred par hodinama vratil zpet do Kathmandu. Prozil jsem magicky az surrealisticky mesic v kraji Solu Khumbu, v mistech s nejvyssima horama na svete, ktere mistni narod Serpu uctiva jako bozstvo, v mistech, kde po vecerech casto nefunguje elektrina a tak se sedi u kamen a povida se, v mistech, kde si deti po vecerech hraji na ulicich po kterych pobihaji slepice. Jak jsem zacal zboznovat cokoladovou tycinku Snickers a jak jsem si myslel, ze mi uriznou prsty, se doctete dal.

Casto jsem se dival na webovou kameru italske vyzkumne laboratore, ktera snima Everest a doufal, ze podobny obrazek uvidim nazivo. Everest je blbej nazev, Nepalci mu rikaji Sagarmatha, coz znamena Celo oceanu. Nejhezci nazev mu ale davaji Tibetane – Chomolungma, Bohyne matka sveta. Stal jsem na zacatku dlouhy cesty na sever, cesta z Kathmandu do Jiri zabrala asi 9 hodin a kupodivu probehla docela v poradku, zbyvalo nahodit krosnu na zada a vyrazit.

Den 1.

Posnidal jsem tibetsky chleb s medem a vyrazil do kopcu. Hned ze zacatku mi krajina ukazuje charakter tury, vysoko nahoru, do prusmyku a pak zase prudky sestup dolu, nekam k rece. Prejit most a hura zase nahoru. A tak porad dokola. Rikal jsem si, ze to bude asi docela tvrdy, takhle pochodovat tyden, nez vylezu vys, kde uz nebude prevyseni tak hrozne. A mel jsem pravdu, bylo to fakt tvrdy. Kdo by to byl rekl, ze v Himalajich budou takovy kopce. Ve vesnici Shivalalya jsem se pekne nastval, zastavila me urednice, ze musim zaplatit za vstup do chraneny oblasti Gauri Shankar, chvilku jsem protestoval, ze jenom prochazim, ale nakonec jsem kapituloval. Jako by nestacilo povoleni do NP Sagrmatha a bezvyznamna registracni karta TIMS, celkem na mne na poplatcich vybrali asi 50 USD. Urednice mi dala trapny, nicnerikajici letacek, ktery mel vysvetlit kam penize smeruji. Ja vim presne kam smeruji, do kapes papalasu v te jejich slavne maositicke vlade, na kterou nadavaji uz i Nepalci. Ptal jsem se vesnicanu, jestli jim vlada pomaha a jen krcili rameny. Urednice se me ptala, jestli uz jsme obedval (patrne me chtela zavst do sve ubytovny, nebo do nejake spratelene), odpovedel jsem, ze ne, ze jen snidam a vecerim, protoze vzhledem k vysi statni poplatku si nemuzu dovolit podporovat lokalni ekonomiku a davat si u mistnich obyvatel obed. Kdyz jsem tak v duchu nasran premyslel o vyhozenych penezich, zapomnel jsem se divat na okolni krajinu. A ta byla prekrasna, hluboka udoli, terasovita policka, bujna vegetace. Po cestickach putovaly karavany s konmi a u chaloupek si hraly usmudlane deti. Hodil jsem urednici za hlavu a kochal se krajinou. Prenocoval jsem v prusmyku Deurali, 2705m.

 

Den 2.

Drsnej usek. Hned rano jsem musel sejit prudce z kopce dolu, asi o 1100m a nasledne cely den stoupat, byl jsem docela vyrizenej. Opet jsme potkaval karavany a nosice s silenyma nakladama. Jejich naklady maji az 60kg, nekteri chodi jen tak v pantoflich. Doslova tezka prace. Je tady drsny zivot, rikam si, jak to tak delaji, kdyz treba nekdo onemocni, jestli vubec chodi k zubari, co delaji, kdyz maji nemocny dite? Jak tady proboha vubec rodi? Tezko to asi bude fungovat tak, ze nejaka divka vyrazi na porod o tri dny v predstihu, aby stihla dojit k doktorovi. Spim u mladeho pare, jsou bezva, sedim u nich v kuchyni a pod stolem me hrejou uhliky z kamen. K veceri je klasika, ktera me ted mesic neopusti, Dal Bhat, coz je ryze, cocka a to, co je po ruce (obvykle trocha zeleniny a brambor). Pomyslel bych si, ze to jidlo po nejaky dobe zacnu nenavidet, ale kazdy ho dela trochu jinak a je to vynikajici, zdrava strava, ktera mi vyhovuje.

Den 3.

Pokracuji ve stoupani, cekam me prusmyk Lamjura La, 3.600m, nasledne klesam do Junbesi, odkud je krasny vyhled na jakousi horu, ale zjistuji, ze je to jen nejaka "bezvyznamna" sestitisicovka.

Den 4.

Uz zase stoupam. Tentokrat do prusmyku Taksindu, 3070m. V prusmyku bylo bezvetri, ale mlha a zima. Odpocivalo zde 12 nosicu, az po chvilce jsem se vsimnul, ze na zemi lezi nositka s clovekem, zabalenym do ruznych latek a igelitu. Tak takhle to tady chodi, kdyz nekdo marodi.

Den 5.

Nic zvlastniho se nedeje. Jdu a jdu. Koncim v hezke vesnicce Bupsa, odkud je krasny vyhled od maleho klastera na kopci, romantika.

Den 6.

Nic zvlastniho se nedeje. Jdu a porad jdu. Do kopce, z kopce. Potkavam hodne nosicu, nosi vsechno, plechovy strechy, praseci kyty, cely prase, bedny s nudlovejma polivkama ... Noc travim u nejakyho polohluchyho dedka a jeho zeny. Jsou srandovni, dedek pry delal nosice expedicim a je pysnej na svoji dceru, ktera dela ve firme Sherpa, vyrabeji velice kvalitni outdoorove hadry. Kazdou chvili se u dedka a baby nekdo zastavi na caj, asi maji ve vesnici opravdu postaveni.

Den 7.

Moje stezka se napojuje na trasu z Lukly, odkud miri spousty turistu, kteri priletaji letadly. Idyla bez turistu a hord japonskych a cinskych skupin (nic proti Japoncum ani Cinanum, ale...) je pryc. Je prede mnou posledni velke stoupani, zacinajici za visutym mostem. Stoupam do 3440m a tam je Namche Bazaar. Konecne legendarni Namche Bazaar!!! Myticke misto pod horami je tady! A je tady opravdu bozsky. Ze by brana do nebe? Namche ma nadhernou polohu nad hlubokou propasti a pod vysokymi horami. Z navrsi nad mestem je vyhled na prekrasnou Ama Dablam, Lhotse a Everest. Je to tady, zacina prituhovat.

O Snickersce

Dosel jsem do Namche a umiral touhou dat si cokoladu. Proboha vzdyt ja nemel cokoladu 3 mesice!!! Musim si dat cokoladu, at stoji cokoli. Po tydnu na bramoborach a ryzi mam chut na cokoladu dvojnasob. Koupil jsem si drahou Snickersku a byla to oslava, rozbalil jsem ji, privonel, nakrajel na platky a podelne rozriznul – abych ji mel vic, vite? Neverili byste jakou radost takova cokoladicka muze udelat. Meli jste ted nekdy Snickers? Je fakt skvela!

Den 8.

Travim den aklimatizaci, byl jsem se projit ve vesnici Khumjung a Khunde. Vstaval jsem asi v 5 a vylezt do zmrzly mistnosti je fakt ocistec. Uz jsem vam psal o bambusove tyci? To je vam bajecna vec. Slouzi jako dobra pomucka nejen pri chuzi, ale taky pusobi jako ochrany prvek pred vzteklymi vesnickymi psy a vytvari jakysi plot mezi mnou a karavanami konu a jaku. A navic – je tak dlouha, ze kdyz si vlezu do spacaku, uz nemusim vylejzat a staci zhasnout tyci. Taky si lze ustipnout kratky platek bambusu a tim si cistit spinu za nehtama. Rozhodnul jsem se, ze od 3500m nad morem se nebudu koupat. Na to fakt nemam koule. Zvirata to maji stejne nejlepsi, olizou se, vykousou si bedary a je hotovo. To clovek se musi svlict do hrozny zimy, zapnout vodu, zjistit, ze je ledova, oblict se, jit za majitelem, ten zapne teplou vodu, za kterou mu mu zaplatim 100 Kc, pak musim jit zpatky, zase se svlict, poskladat cisty hadry vedle tech spinavych na vsechny mozna mista, aby mi nakonec rucnik i cisty pradlo spadlo na mokrou zem a ja se musel nakonec oblict do tech spinavejch znovu. Sprchu jsou sdilene se zachodem, takze clovek ani nevi, jestli mu rucnik spadnul do vody, nebo do chcanek. Nejhorsi je ale samotny sprchovani, zima je kruta.

Den 9.

Po snidani (brambory) se vydavam dal, do nebetycnych vysek. Za Namche se oteviraji nadherne vyhledy, nemuzu se toho nabazit, jdu pres vesnici Tengboche, kde je slavny klaster. Koncim v Pangboche a z meho pokojiku za 15 Kc je vyhled k nezaplaceni. Potkavam dla mlade kluky, jak tahnou dolu nejakeho turistu, mel vyskovou nemoc a nevypadal moc dobre, vubec me nevnimal, funel, nemohl popadnout dech a sel jako opilej, to uz je hodne nebezpecne stadium vyskove nemoci. Zapadajici slunce vykouzlilo na okolnich stitech nezapomenutelnou svetelnou sou, byl to nadhernej vecer. Trochu se mi stejskalo po domove.

Den 10.

Dneska zacal den blbe. Za prve mi zmrzla pres noc voda v lahvi a za druhe, v prikryvkach, ve kterych jsem spal, byly blechy. Jdu jen nejaky dve hodinky do Pheriche, kvuli vysce. Dneska budu spat v nadmorske vysce 4.240m! Jdu se podivat na kopec nad vesnici, je tady uzasne panorama kolem dokola, fakt neuveritelny.

Den 11.

Koupil jsem si nedrazsi hajzlpapir na svete, stal me 80 Kc! Jdu do vesnice Dughla, 4620m. V tehle vesnici je jen jeden barak a to je hospoda. Zustavam kvuli vysce tady. Majitel je spravnej chlapik, bajecne misto.

Den 12.

Napadnul snih a venku je nefalsovana himalajska fujavice. Voda mi zamrza uz i ve dne pri chuzi. Cestou se objevuji pomnicky mrtvym horolezcum, ten a ten, zahynul pri expedici na Makalu v roce tom a tom. Ten a ten odpociva v pokoji na Everestu navzdy. A tak dale. V mlze a chumelenici jdu do Lobuche, kousek pred cilem! Lobuche lezi ve vysce 4910m a je to neuveritelny, ale i tady zijou lidi. Nudim se, chuze mi trvala jen necele dve hodiny, v hospode se netopi, je priserna zima.

Den 13.

Heeeeeej, ja jsem tady! Po trinacti dnech jsem dorazil do Gorakshepu a dosel az na konec, do zakladniho tabora Everest base camp, nadmorska vyska 5364m! Fucel vitr, mrzlo jako kdyz prasti. Dlou jsem tam nevydrzel. Je to opravdu konec, dal na sever uz jit nemuzu, tam uz jsou jen ledovy stity a par kilometru na sever Tibet. Je to radostny a zaroven smutny okamzik, protoze to vlastne znamena zacatek konce cesty. Ale treba je to taky zacatek jiny cesti, kdo vi. Do base campu jsem sel v deravych kalhotach a trochu mi omrzly stehna v mistech rozkroku. Jo a taky me trochu zacaly bolet nohy. Zmrzlo vsechno, piti v lahvich, zubni pasta, voda v kybli na myti zadku i chcanky v zachode.

Den 14.

Vylezl jsem tam. Vylezl jsem na Kala Patthar, 5550m. Dostal jsem ale pekne za vyucenou. Foukal strasny vitr, zamrzaly mne nudle u nosu, myslel jsem si, ze se nahoru nevysplham. Nemam rukavice a ruce mam zabalene do satku, mrznou mi. Na vrcholu jsem asi 5 minut, udelal jsem jen asi ctyri fotky. Mam tak zmrzle prsty, ze nemuzu fotak drzet. Odpustte mi to mili Chodove, ale vlajku jsem na vrcholu nevztycil, protoze jsem vazne umiral zimou. Moje ruce me neposlouchaly a nebylo ani mozny otevrit zip u kapsy. Vazne jsem se bal, ze mi prsty omrznou a v Kathmandu mi je uriznou a ja pak dostanu doma vyhubovano, ze jsem prisel o vsechny prsty, protoze jsem chtel usetrit par stovek za rukavice. Rozmrznout prsty mi trvalo asi 2 hodiny a caje, ktery jsem vypil byly za sumy, pri kterych bych si mohl dovolit rukavic patero. Malicek na leve ruce mi jaksi nesel narovnat asi 4 hodiny a zhruba tri dny mi v nem podivne brnelo, ale nakonec je v poradku. Poslani bylo splneno, jde se zpatky.

Den 15.

Po ctyrech dnech mi rozmrzla zubni pasta, konecne si cistim zuby. Cesta do Namche byla vetrna, ale podivana to byla bajecna, vitr vytvari krasny mracky nad horami a taky spousti plno lavin, na ktery je dramaticka podivana.

Den 16. – 23.

Cesta zpet je uz je jen kochani a bilancovani. Je krasny po tom mraze zase citit drevo, vodu, stromy a kere. Nejhezci zastavka byl asi Phurteng, kde na me vystartoval dedecek, ktery mi chtel prodat jaci syr a ja u nich zustal pres noc. Ranni posledni vyhlidka na masiv vysokych stitu a vzdaleneho Everestu byla tresnicka na dortu. 23 dni chuze, 23 dni v krasne prirode, co vic si prat.

Aby cesta zpatky do Jiri nebyla uplne jednoducha, jel jsem z Deurali autobusem. Cestou jsem zapadli do bahna a tu starou kraksnu jsme vyprostovali dve hodiny a tak jsem zlomil pomalostni rekord. Odhaduji, ze vzdalenost asi tak 35 km, jsme urazili za 6 hodin.

No a ted jsem zpatky v mem milem Kathmandu, kde se budu toulat po ulicich a jist snickers :D

Tak se mejte!

Deti kousek za Jiri:

Rodinna fotecka:

Mlada hospodynka v kuchyni:

U vesnice Bupsa:

Vesnicka Payen:

Famozni poloha Namche Bazaar:

S Ama Dablam:

Ama Dablam v zapadajicim slunci. Po Cerchovu nejhezci hora na svete:

Lavina:

Panorama nad Dingboche:

Panorama nad Pheriche/Dingboche:

Podivejte na tu nadheru:

Ledovec Khumbu:

Ledovec Khumbu, pobliz Everest base campu:

Chodska vlajka v Everest base campu:

Smarja pano, podivejte na tu paradu! Vyhled z Kala Patthar, 5550m, ten cerny kopec v mracich je Everest:

Genialni vyhled z Kala Patthar, 5550m:

Serpa v nepriznivem pocasi:

Kdyz fouka:

Vyhled z vesnice Phurteng:

A jsme v prdeli:

---

28.02.2012

Soutez ukoncena - Asie 2012

Soutez ukoncena. Diky za vsechny tipy. Nikdo z Vas netrefil spravny pocet, rozhodnul jsem tedy vyhlasit jako viteze kolegyni Lenku K., ktera byla svym tipem nejbliz. V jeepu nas jelo 15.

---

27.02.2012

Malai Nepal manparcha - Asie 2012

Kalimpong byl takovy zmenseny Darjeeling, cajove plantaze pod mestem, stejne pitome pocasi nad mestem. Nic moc jsem nedelal. Prochazel jsem se a jedl. Byl jsem se podivat v klastere Tharpa Ccholing, sekty ZLutych cepic, kde zrovna probihala pudza. Z Kalimpongu jsem se vratil do "indictejsi Indie", do Siliguri, ktere je takove zaprasene spravni stredisko a kde jsem jen prespal, abych mohl druhy den stopnout autobus na nepalskou hranici do vesnice Panitanki. Tam jsem z busu vyskocil a pesky se vydal do Nepalu. Vyplnil jsem nekolik obligatnich formularu, ktery po vyplneni nekdo nekam zalozi a uz je nikdo nikdy neuvidi a vydal se po moste pres reku. Louskal jsem buraky, skorapky cvrnkal z mostu a tesil se do Nepalu. Naposledy jsem se otocil k Indii a pak uz jsem zahlidnul jednu z nejhezcich a nejzajimavejsich vlajek – nepalskou. Hranicni mesto Kakarbhitta je pekna dira, o to vetsi sok pro me byla informace, ze Nepalci stavkujou a doprava se rozjede az ctvrty den. No to jsem to chytnul, predstavte si zkejsnout tri dny treba ve Zbuchu! Druhy den jsem se probudil a podival se na ulici, kde melo necekane mnoho obchodu otevreno, ze by je stavka prestala bavit? Bezel jsem se podivat na zaprasene namesticko, kteremu rikaji "bus station" a ... huraaa, busy jezdi. Sel jsem si dat snidani a zabalit si veci a vyrazil do Janakpuru.

Ulice v Siliguri, Indie:

Palac Janaki, Janakpur, Nepal:

Vesnicka v jiznim Nepalu:

Pani se hrabe lejnech, jizni Nepal:

Relax v Janakpuru, Nepal:

Kulecnik, bez taga, Kakrbhitta, Nepal:

Holcicky si hraji mezi odpadky ve smradlave rece, Siliguri, Indie:

 

 

 

Stary, polorozpadly autobus si to sinul po jedne z nekolika silnic, ktere v Nepalu maji a ja opet nadskakoval pul metru vysoko. Ale byl jsem rad, ze jedu. A taky jsem byl rad, ze sedim, protoze  autobus s kapacitou 40 mist byl plny. Ale nemyslim plny ve smyslu, ze byl plne obsazen. On byl plny uple! Kdyz nastupoval 108 clovek, prestal jsem to pocitat, lidi viseli uplne vsude, neuveritelny.

Od Janakpuru me jeden mladik v Kakrbhitte odrazoval. "Nejezdi tam, jed rovnou do Kathmandu, v Janakpuru jsou divny lidi, oskubaji te". Realita byla uplne opacna. Janakpur patri mezi jedno z nejhezcich prekvapeni, ktery jsem cestou potkal. Janakpur je pro hinduisty svate mesto, uprostred stoji chram Janaki, venovany Ramovi a Site. Kdyz jsem vecer kolem chramu prochazel a hledal ubytovani, spadla elektrina, prede mnou byly chramove vezicky a nad nimi maly srpek mesice a hvezdy, pusobilo to primo carovne, jako z nejake arabske pohadky. Ostatne v Janakpuru nesla elektrina temer neustale, coz mam rad. Cist u zapalene svicky je stejne nejlepsi a ocnim lekarkam vzkazuji fuck off! Janakpur je hrozne pratelske mesto, od rana do vecera se tady cosi slavi.

Mel jsem cas vyrazit do okoli, sel jsem pesky do nejakych vesnicek, jedna z nich se jmenovala Pidari, ostatni netusim. Byl to zase uple jiny Nepal, nez jaky znam. Lidi na me koukali jak tele na novy vrata. No, predstavte si, ze by se cernoch prochazel treba po Tasnovicich. Buvol tahnouci povoz, rolnici, zeny ktere hnetou kravska hovna.

Narazil jsem na pohreb, u ricky byl vykopan hrob, do ktereho se ukladaly horici kravsky lejna a mezi ne prisel neboztik (teda neprisel, ulozili jej tam). Vesnicane prihlizeli a par chlapku brinkalo do cinelu a bubnu a do toho zpivali. Sel jsem dal a narazil na kostru nejakeho zvirete, pak jsem dosel ke kolejim. Byly to koleje jedine trate, ktera v Nepalu vede. Do nedavna po ni jezdil vlak, ale uz ani ten nejezdi a tak, zda se, je Nepal zcela bez vlaku.

Na autobus do Kathmandu jsem sel po ctvrte hodine rano, panovala totalni tma. Jako v pytli. Mesto, ktery jsem predtim prosel krizem krazem, pusobilo tajemne a ja si nebyl jist, zda jdu spravnym smere. Ale sel jsem spravnym smere a tak jsem sednul na bus a vyrazil. Vyrazil do KATHMANDU!!!

A tak jsem tady, v Kathmandu. V mem milovanem meste, jsem tady, jsem tady, jsem tady. V Kathmandu. Juchu!!!

Kdyz jsem se ke Kathmandu blizil, rikal jsem si, do pytle, tady to znam, ted zacneme stoupat do prusmyku a pak klesat do Kathmandu a kdyz budu mit stesti, budu mit tu cest zahlednout Himalaje. A viditelnost byla skvela. Zadnej smog, Himalaj byl videt i z Kathmandu, coz je maly zazrak. Projizdel jsem ulicemi tohoto mesta, blbe se usmival a v duchu si opakoval "Kathmandu". Kdyz clovek prijede na misto, kde uz byl, ma moznost bilancovat a uvedomit si, jak cas leti. Sel jsem do svyho oblibenyho pensionu a bylo to, jako bych Nepal nikdy neopustil, jako bych tady byl vcera.

Pred cestou do Kathmandu jsem nemohl spat a vstaval asi v pul treti rano, diky tomu jsem usnul jako spalek, ale naridil jsem si budika a tesil se na rano. Vzdyt za okny ceka Kathmandu! Po seste rano jsem vyrazil, chtel jsem jit nejprve na namesti Durbar, ale cestou osudu jsem nakonec zamiril ke chramu Swayambunath, nad mestem. Je to nadherne poutni misto, prodchnute uzasnou atmosferou. Zasel jsem do chramu, daroval klasteru par rupii, dal si k snidani nejaky brambory, tocil modlitebnimi mlynky a pozoroval mesto pode sebou. Sesel jsem zpet do mesta a stylem "doleva doprava prekvapeni", ktery spociva v tom, ze neresim smer a jdu kam me napadne, jsem dosel na namestu Durbar. Tam me zastavil policajt a zeptal se, jestli mam vstupenku. Myslel jsem si, ze spatne slysil. Povidam "Coze? Vstupenku? Vstupenku kam?" On na to: "Musis si tamhle ve stanku koupit vstupenku." Ja na to: "Abych sel na namesti, potrebuju vstupenku? No to snad..., nic platit nebudu". Sel jsem ke stanku a zeptal se chlapka, jestli to jako mysli vazne, ze se plati vstupny za to, abych se mohl projit po ulici a pokud ano, kdo a kdy to zavedl. Tak prej to zavedla vlada pred deviti lety. Povidam mu, ze to neni mozny, ze jsem tady byl pred vice nez trema lety nekolikrat a nikdy jsem nic neplatil a ze je to prece silenost. Pak jsem se zeptal, kolik teda vstupny je. Vstupny na namesti je 750 rupii! Malem jsem sel do mdlob a rikam mu: "Tak to ne my friend, ja ti nic nezaplatim, vzdyt je to hovadina, s tim jsem se na celym svete nesetkal, jenom u vas a u nas v Cechach ve Zlaty ulicce. Delam v cestovce a chtel jsem si to tady prohlidnout, abych sem mohl vozit turisty, aby mohli utracet v kramcich na namesti apod." Rikal mi, ze kdybych mu ukazal vizitku z cestovky, pustil by me, jenze ja je tady nemam, A tak jsem mu rekl, at se nezlobi, ale ze tolik mu proste nezaplatim, rozloucil jsem se a odesel. Odesel jsem o ulicku dal, pak doprava, pak doleva, rovne a za roh, no... a byl jsem na namesti bez listku. A tak jsem i pres maly komplikace prochazel po Durbar square a obdivoval mistni prekrasne chramy.

A ted uz odchazim, protoze venku ceka Kathmandu!

Swayambunath, Kathmandu, Nepal:

Durbar square, Kathmandu, Nepal:

Ulicka v Kathmandu, Nepal:

Tonight i watch through my windows

and I can't see no rights

Kathmandu, Nepal

t

Kathmandu, Nepal:

Kathmandu, Nepal:

Janakpur, Nepal:

Janakpur, Nepal:

---

19.02.2012

Z Bengalska do Sikkimu a zase zpet & soutez - Asie 2012

Buddhiste se v Darjeelingu modli ke Kancencongze. Je moc pekny pozorovat je s rucnim modlitebnim mlynkem, kterak mumlaji mantry tvari smerem k hradbe Himalaji. Treba Ceskej les nikdo jako bozstvo nebere, pritom na Cerchove je taky bozsky. V Darjeelingu jsem konecne ochutnal pan. Kdyz jsem byl prvne na Indickem subkontinentu, bal jsem se to zvykat z principu, kdyz jsem tady byl podruhy, bal jsem se ze se poseru, kdyz potreti, tak jsem na to zapomnel a vyslo to konecne az napoctvrte. Kdyz jsem se prodavace ptal co v tom je, dostal jsem jsem odpoved "vsechno mozny". To "vsechno mozny" vypadalo jako ropa a primalex. Abych ziskal presnejsi odpoved, zalistoval jsem v knizce a pan je toto:" Pan je semeno arekove palmy (lidove betelovy orisek), vapenna kase, koreni masala a dalsi koreni, vse zabaleno v listu peprovniku beteloveho. Smes podporuje traveni, navozuje dobrou naladu, podnecuje mysleni a je stredne narkoticka". Existuji dve varianty, jedna je smichana s tabakem a je urcena pro opravdove chlapy, druha varianta je "mithai", neboli sladka, ta je urcena pro sracky jako jsem ja. Betel neni spatny, omameny jsem nebyl, ale vyflusavat cervenou stavu, kterou smes zpusobuje mi prislo trochu nechutny, tak jsem asi po ctvrt hodine zvejkani vzdal.

V Darjeelingu jsem musel na urad, pro vstupni povoleni do statu Sikkim. Uredni hodiny na cizineckem urade jsou sice od 8:30, ale v 9:30 jsem byl poslan do hajzlu s tim, ze mam prijit za hodinu. Tak jsem sel na caj a pak jsem sel povoleni vyridit. Musel jsem vyplnit opet jeden formular a aby to nebylo jen tak, bylo treba s nim zabehnout na krajsky urad, ktery byl samosebou uplne na druhem konci mesta. Tam me posilali z patra do patra, az nakonec jsem zjistil, ze jsem ve spatne budove a koncne kancelar nasel. Dostal jsem asi pate kulate razitko a mohl vyrazit na cestu.

Bylo kolem poledne a ja se rozhodnul na 29km dlouhou trasu do vesnice Jorenthang vyrazit pesky. Krasne jsem si odpocinul od shonu v Darjeelingu, sel jsem prudce z kopce pres malebne vesnicky a cajove plantaze, vsude byli skveli lide, diky nim jsem ani nemel sanci zabloudit, protoze jakmile jsem se vydal na spatnou stezku, hned na me nekdo hulakal a ukazoval mi spravny smer. Slunce se sklanelo a krajina se zabarvila v zapadajicim slunci, tesne pred setmenim jsem dorazil na sikkimskou celnici, kde mi zkontrolovali pas a povoleni a pochvalili me za mou porci kilometru v nohou. Byl jsem v Jorethangu.   

Sikkim je specificky stat, vklinen mezi Tibet, Nepal a Bhutan, ktery byl do roku 1975 samostatnym buddhistickym kralovstvim, pote anektoval k Indii. Sikkim ma nekolik vlastnosti, ktery mi se lisi od zbytku Indie. Sikkim je kulturne vyrazne blizsi Nepalu, mluvi se zde prevazne Nepalstinou, ale i asi desitkou dalsich jazyku, krome Nepalcu zde zije mnoho ruznych kmenu, Gurungu, Bhutiu aj. Druhy drobny rozdil spociva v konzumaci alkoholu. V Sikkimu se pije! Ja se ubytoval v hotylku, ktery mel v prizemi bar a ten bar byl plny mistnich. A tak jsem si dal s mistnimi par piv a bylo to velice vrele uvitani, jediny problem byl v tom, ze mi chlapi z hospody porad strkali jejich telefon do ruky, z kteryho na druhym konci hystericky jecela jejich manzelka, ktera je chtela mit doma. A tak jsem musel neustale stamgasty omlouvat, ze do vesnice prijel cizinec a ze si se mnou jejich manzel musi dat posledni jedno pivo a pak uz pujde domu. 

Pres hory a doly jsem pokracoval jeepem (jeepy tady nahrazuji autobusy) do Pellingu, kde byla hrozna zima. Vesnice se ma pysnit krasnym vyhledem na hory, ale ja mel spatny pocasi, takze jsem je videl jen omezene. Abych se zahral, vybehnul jsem alespon ke klasteru Sangacholing, ktery byl ale zamceny. Nebyl duvod zustavat a tak jsem druhy den vyrazil zase pesky do Yuksomu. Cesta prudce klesala lesem k vesnicim Syngiang a dalsim, jejichz nazev jsem nezjistil. Obcas doprovazen hlouckem skolaku jsem se sapal do Yuksomu, cesta mi trvala 7,5 hodiny a byl jsem docela vyrizenej. V Yksomu jsem si dal nudle, salat a tongbu. Tongba je zkvaseny proso, do kteryho se leje horka voda, chutna to trochu jako teply vino a pekne to leze do hlavy. Usnul jsem v sedm hodin.

Urcite znate pohadku Tri veterani, v ktery se hrdinove dostanou do vesnice Monte Alba. Yuksom, to je prosim pekne Monte Alba v originale. V kramcich, ztlucenych z nekolika prken, spi prodavacky, na silnici se povaluji psi a pobihaji slepice. Majitel meho penzionu cely den sedi na zidli a cumi, vsechno obstara jeho syn – flajboj Eda.

Po dnech v Yuksomu jsem rano zase vyrazil na cestu, posilnil jsem se tibetskym chlebem a vynikajicim jacim syrem a sel primou stezkou do vesnice Tashiding. Tashiding je miniaturni vesnice na svahu, polozenem na jih. Po mem prichodu zacalo hrmit a prset. Bourka v Himalajich je ale puvabna. Druhy den po desti se udelala konecne dobra viditelnost, bezel jsem do kopce ke klasteru a fotil a uzival si nadherne hory. Kdyz jsem dosel ke klasteru, zrovna probihala pudza (modlitba), sednul jsem si do klastera a tise prihlizel magickemu zpevu mnichu.

Dneska jsem dorazil zpet do Bengalska, do mestecka Kalimpong. Chci se podivat na nejake klastery a mam taky plno prace, sehnat mapu Everestu, zimni bundu, novy zapisnik a strihatko na nehty!

Mam pro vas soutez!!! Tipnete si, kolik lidi jelo dnes v jeepu z Tashidingu do Jorentanghu. Kdo to prvni uhadne, koupim mu nejaky naramek. Tipy posilejte mejlem, do komentaru, do vzkazu, nebo jakkoli.

Mejte se.

Vyhlidka nad Tashidingem:

 

Cajova plantaz nedaleko Darjeelingu:

Mezi cajem u Darjeelingu:

Krasny clovek v Sikkimu:

Na ceste z Pellingu do Yuksomu:

Yuksom (Monte Alba), Sikkim

 

Vodopad Kanchenchunga, Sikkim:

Rano nad Tashidingem, Sikkim:

Krajina a modlitebni vlajky nad Tashidingem, Sikim:

Klaster Tashiding, Sikkim:

Stupy nad Tashidingem, Sikkim:

 

---

11.02.2012

Maticka Indie - Asie 2012

Uz jsem vyplnil tolik formularu, prijezdovych a odjezdovych karet a dotazniku, ze uz si pamatuju cislo svyho pasu i datum jeho vydani. Jednu takovou kartu jsem predal celnikovi na letisti Netaji Subhash Bose (nejaky protibritsky revolucionar) a vydal se vstric nocni Kalkate, hlavnimu mestu statu Zapadni Bengalsko, ktere ma kolem 14 milionu obyvatel.

Kdyz jsem byl poprve v roce 2010 v Indii a odletal jsem z Dilli domu, rikal jsem si "fajn, byl jsem v Indii a vickrat uz me sem nikdo nedostane". Jenze ted jsem tady uz potreti. Ptal jsem se sam sebe, proc tahle blazniva zeme tak tahne? Slogan indicke turisticke kancelare je "Incredible India" – neskutecna Indie. Je to jeden z tech reklamnich sloganu, ktery sedi jako prdel na hrnec. Kdyz jsem v zari prijel do Varanasi a prochazel se jeho ulickama, rikal jsem si "tohle prece proboha nemuze bejt pravda, to se mi musi zdat, takovy misto prece nemuze existovat na nasi planete". Byla to pravda a nic se mi nezdalo, byl jsem naopak zcela probuzen a prave tam jsem se definitivne rozhodnul, ze uskutecnim tenhle delsi vylet. Rikal jsem si, proc se vubec lidi divaji na filmy, vzdyt jeden se odehrava primo na zivo pred myma ocima. Film o lidske existenci, "divne" osoby v blaznivem obleceni chodili sem a tam, tahali veci na zadech a hlavach, lezeli na ulicich s leprou, s usekanymi a znetvorenymi koncetinami, videl jsem lidi bez oci, lidi jak serou uprostred ulice. Chudi lezeli v prachu ulice a bohati chodili kolem nich, takova je Indie. Lidi na ulicich ziji, jedi i umiraji. Nechci psat jen o negativni strance Indie, ale tak to proste je. Ptal jsem se sam sebe, proc vubec do Indie jezdim, co me sem tak tahne. Je to prave proto, ze cely zivot se odehrava na zdejsich ulicich. Ba mozna, ze Indie je zivot sam.

No a tak jsem byl uprostred nocni Kalkaty, indicke mesto dokaze bejt v jednu rano fakt strasidelny. Rano jsem vyrazil do ulic, jako obvykle me nejvic nezaujal zadny blby Viktoriin pamatnik, ani jedna z mesit, ale obycejna ulice. Chodil jsem po Kalkate asi 6 hodin a da se rict, ze jsem prosel cele jeji centrum a okoli. V oblasti Sudder street, kde jsou levne ubytovny a kde jsem bydlel, je charakter mesta trochu jiny, nez je v Indii zvykem, ulice jsou siroke a budovy velike, je to pozustatek britske nadvlady. V oblastech na sever od namesti BBD Bagh je to stara dobra silena Indie. Na autobusove zastavce Esplanade jsem videl dva mlade prodavace kosil. Jednomu mohlo byt patnact, druhemu tak dvanact. Ten starsi byl neuveritelnej, vriskal na kolemjdouci, jak jsou jeho kosile nejlepsi, bajecna kolekce, kdyz si koupite vic, dostanete slevu... Nejdriv si ho nikdo nevsimal, pak prisle jeden chlap, druhy, paty. "A vy nikdo nic nekupujete, omluvte me panove, ja musim zmenit misto", vyrval kosile lidem z rukou a rozjel se s vozikem dal, "pockej pockej" zastavili ho, "zkuste si panove koupit za tuto cenu kosile ve meste a bla bla bla". Ten kluk prodal za ctvrt hodiny 104 kosil! 104! Nic takovyho jsem nikdy nevidel.

Predstava, ze staci jen jediny nocni bus a muzu videt Himalaje me hnala na sever. Strasne, ale strasne jsem se do hor tesil. Vlastne se na Himalaj tesim uz asi rok. A tak jsem po nekolika dnech v Kalkate sednul na nocni bus do mesta Siliguri, co by kamenem dohodil od himalajskeho podhuri. Projizdel jsem smutnymi kalkatskymi ulicemi a nad hlavou mi svitil ohromy rudy mesic, palilo me v krku ze spinavyho vzduchu a oci jsem mel plne prachu, ale byl jsem stastny, ze jsem zase v Indii. Sakra, pojede se mnou uz priste nekdo do Indie, at mam fascinaci touhle zemi s kym sdilet?!

Ulice v Kalkate:

Ranni hygiena, vedle stanky s jidlem, Sudder street, Kalkata:

Pobliz ulice Mother Teresa Sarani, Kalkata:

Cesta to byla pekelna! Byla zima, stary rozvrzany bus si to hnal, ridic se asi zblaznil, silnice plna vymolu. 15,5 hodin natrasani se v buse, hrozna zima. Fuj, strasna cesta. Siliguri je zapraseny mesto, kde nic neni, je to jen takova krizovatka mezi vsemi svetovymi stranami. Asi mam nejaky masochisticky sklony, protoze jeste ten den jsem skocil na jeep, ktere tady fungujou namisto autobusu, a vyrazil do Darjeelingu.

V Darjeelingu svitilo slunicko. bylo chladno. Ale kde jsou sakra ty hory? No nic, az opadne opar, uvidim je. Dal jsem si tibetskou veceri a vyrazil pit. A co se tak muze v Darjeelingu pit? Kdyz jsem pil caj jmenem Yields of Castleton muscat, 2nd flush, majitel cajovny mi pysne tvrdil, ze piju nejlepsi caj na svete. Byl fakt genialni. Dneska rano jsem vstal a odhrnul zaves, sakra, zase ten blbej opar. Hory nikde. Vyrazil jsem do mesta a kdyz jsem sel smerem k namesti, tak ve mne hrklo. Podival jsem se nad sebe a tam... Kangzendzonga, 8598 metru, tycila se nade mnou jako zjeveni, ja blbec se koukal spatnym smerem. Presto ale viditelnost neni idealni, musim si na tu paradu jeste pockat. Zvladnul jsem zajit ke chramu ochrance – Mahakaly a do slavneho Himalajskeho institutu, kde je pohrben Tenzing Norgay (1. na Everestu) a kde je male, ale moc pekne muzeum o dobyvani hor, vstupenka plati i pro mistni malou zoo, tak jsem se alespon podival na nadherneho Tygra bengalskeho. Jinak uz jsem nestihnul nic. Darjeeling asi zabere vic casu. Jo a musim si sehnat zimni bundu.

Ulice v Kalkate:

Indie obcas tlaci na psychiku, Kalkata:

Ulicka v Kalkate:

Kangzendzonga, treti nejvyssi hora na svete, pohled z Darjeelingu:

Ulicka v Darjeelingu:

Snidane za 7 Kc, caj s mlekem, sladke kulicky v sirupu, zeleninove tasticky samosa:

Ulicka v Darjeelingu:

Ulicka v Darjeelingu:

 

 

 

 

 

 

 

 

---

6.02.2012

Zadny atrakce! - Asie 2012

Prosmejdil jsem Koh Tao krizem krazem a predposledni den jsem vyrazil pesky do kopcu na sever od Sairee. Ale ze to byly sakra kopce! Odmenou byla skvela vyhlidka na cele zapadni pobrezi ostrova.

Nektery okamziky jsou na cestach naprosto magicky. Jeden by chtel v tom okamziku zastavit cas. To, co mam na cestovani rad, zadny posrany vyhlidkovy lety, ani pozorovani opic za 250 eur na den. Zadny atrakce! Takove to jedinecne "tady a ted", byt ve spravny cas na spravnem miste. Predevcirem vecer jsem sedel na plazi a cucal pivo, byl soumrak a nebe hralo vsema barvama a z baru za mnou hral potichu Bob Marley a na plazi dovadeli tri psi. Skakali po sobe, valeli se v pisku, koupali se spolu ve vlnach, byli uzasni! Druhy takovy okamzik nastal vcera vecer v pristavu Chumphon, kde nas nekolik cekalo na nocni bus do Bangkoku. Dva kluci vytahli bongo a kytaru a spustili. Hrali asi hodinu, hrali skvele. Romantika jako krava, hvezdy blikaly, more splouchalo a par lidi sedelo kolem tech kluku a poslouchalo. A nakonec jsme zpivali vsichni. Kluk nas naucil refren a my jsme si uzivali vecer.

Takze vsichni:

http://www.youtube.com/watch?v=NIuyDWzctgY

Oh, give me the beat, boys, and free my soul
I wanna get lost in your rock and roll and drift away
Oh, give me the beat, boys, and free my soul
I wanna get lost in your rock and roll and drift away

V pul paty rano jsem dorazil do blaznivyho Bangkoku, kde se kazdy snazi uzivit, jako to jde. Nekdo je vestec, nekdo prodava holici strojky, nekdo ruzna cingrlatka a tabatierky a nekdo vytvari falesny prukazy – ridicaky, ISIC karty, diplom z Cambridge, prukaz pilota Air France, to vse tady sezenete za par supu.

 Mejte se dobre, ozvu se za nejaky tyden.

 

Moje haksny a zapisnik on the road:

 

 

 

 

---

3.02.2012

Thajskem od severu k jihu - Asie 2012

Pekne zdravim z tropickeho ostruvku Koh Tao.

Z Chiang Rai jsem se vydal nocnim busem do Bangkoku, kde me bus vyplivnul nad ranem na severovychodnim nadrazi, zvane Mo Chit, odtud jsem dojel busem MHD ke stanici metra a vyrazil nekam k centru. Pak jsem sel nekolik kilometru pesky rannim Bangkokem. Po poklidnych dnech v Laosu a severnim Thajsku je Bangkok zjeveni. Je to mesto celkem neatraktivni, vsude beton, dalnice, nadjezdy, podjezdy, vyskovy budovy. Presto v nem lze ale nalezt jisty puvab, ja ho nasel v jedne zapadle ulicce, kam jsem jen tak odbocil. Svadlena opravovala roztrhane kalhoty spoluobcanum ze sousedstvi, lidi si cetli pred odchodem do prace noviny a srkali svou kavu a pili syrovy vejce a kazdej se znal s kazdym, Sedel jsem u stanku na stokrli a popijel kafe se smetanou a tak se mi ta ulicka libila, ze jsem si dal kafe jeste jedno a pozoroval zivot.

Kazda velka batuzkarska krizovatka ma svoji ulici nacpanou ubytovnami, cestovnimi agenturami, stanky s jidlem, obchody se suvenyry, ruznimi sejdiri a zlodejicky. V Dilli je to Pahar Ganj, v Kathmandu Thamel, v Saigonu Phan Ngu Lao a v Bangkoku Khao San. Khao San je male epicentrum batuzkarskeho zivota jihovychodni Asie, hodne cest tady konci i zacina. Mam tyhle mista rad, jsou hodne barevny a je to misto setkavani. Vecer jsem si sednul na ulici a koukal na proudici reku lidi.

Dalsim nocni busem jsem vyrazil na jih, do pristavu Chumphon, kam jsem dorazil asi ve 4 rano a po par hodinach se nalodil na katamaran, smer Koh Tao. Chtel bych podekovat farmaceutum za to, ze vynalezli Kinedryl. Je to nejenom skvela droga, po ktery clovek v nocnim buse usne jako spalek, ale diky nemu jsem si plavbu na Koh Tao uzil, nikoli prozvracel. Ostatni takovy stesti nemeli. Vlny byly jako krava! Byly takovy vlny, ze pulka cestujicich zvracela, jeden kluk se bouchnul o strop lodi do hlavy, protoze v jednu chvili lod tak na vlne nadskocila, ze se mu podarilo prekonat gravitaci, a jeden nebohy mlady Thajec dokonce omdlel.

Koh Tao je pohodicka, maly tropicky raj, kde se pres den dovadi v tepluch vlnach Thajskeho zalivu a vecer se popiji na plazi pod blikotajicima hvezdama. Pujcil jsem si motorku, ale spis na zabavu, ostrov totiz ma od severu k jihu asi 9km a od zapadu k vychodu asi 4km. Silnice jsou katastrofalni, vsude kameny, blato, je to celkem o drzku. Bydlim ve vesnici Sairee a vyjma jedne vesnicky, kam se chystam zitra pesky, jsem uz navstivil vsechny obydlene mista na ostrove. Vcera jsem se citil trochu osamely, tak jsem si sednul na plazi k nejake parte, nakonec z toho byla hezka spanelsko-chilsko-jihoafricko-nemecko-ceska party.

Svacinka v Chiang Rai, severni Thajsko:

Bangkok v ranni spicce:

Khao San, Bangkok:

Sairee, Koh Tao:

Sairee beach party:

Silnice na Koh Tao:

Mae Hat, Koh Tao:

---

29.01.2012

Rolling on the river - Asie 2012

Big wheel, keep on turning

proud Mary, keep on burning

Rolling, rolling, rolling on the river...

Tahle pisnicka od Creedence se mi vybavila, kdyz jsem nasednul na lod a rozjel se proti proudu po Mekongu. Moje cesta k thajske hranici trvala dva dny. Prespat jsem musel ve vesnici Pakbeng, asi v polovine cesty. Rano byla neobycejna zima! Sla mi para od huby a na trave byla rosa – nevidane! Pres den se ale udelalo nadherne a podobne tomu bylo i na useku Pakbeng – Huay Xai (hranicni mesto). Spocital jsem si, ze uz jedu 37. den. Neni to moc, presto bych ocekaval, ze se cestovani stane po urcity dobe rutinou. Jenze me to bavi vic a vic ...

Plavba po Mekongu byla dlouha, kazdy den tak 8 – 9 hodin. Cesta to byla ale vyborna, na druhem useku nas v lodi. s kapacitou  asi 70 lidi, jelo jen 9. Modry nebe a vzduch byl nasycen jakousi hezkou vuni. Jakoby mandle, nejaky orechy, nebo tak neco (nevoni tak neco jedovatyho??).V Pakbengu jsem dostal chut na laoske kafe, ale dostal jsem odpoved "omlouvam se, ale ja mam jenom opiovy kafe".

Dneska rano jsem sednul na malou kocabku, zaplatil celnikovi jeden dolar (poplatek za nedelni prescas!) a vyrazil pres reku do Thajska. Mestecko Chiang Khong male mestecko, ktere je urceno jen pro tranzit, nic zajimaveho tam neni. Sednul jsem na rozvrzany bus a odjel do Chiang Rai, kde se momentalne nachazim. Tady taky nic moc neni, ale mesto je to uvolnene, je tady hezky trh, na kterem je spousta levneho a skveleho jidla a kde mezi stanky pobihaji krysy velky jak jezevcici. Tentokrat me cestou nikdo nepozvracel, ale na silnici se plazil asi dvoumetrovy had, brrrr.

Jidlo na ulici, Luang Prabang:

Pristaviste v Pakbeng, Laos:

Rano nad Mekongem:

Je libo normalni houbovej caj?

Jediny bar v Pakbengu, Laos.

---

26.01.2012

Divokym severnim Laosem - Asie 2012

Srdecny pozdrav vsem.

Uz jsem se zminoval o tom, ze jsem byl v autobuse z Thakhek do Vientiane pozvracen triletym chlapeckem? Nastesti jenom trosku, to jeho tata, ten byl zblitej od hlavy k pate. Dalsi autobusovy zazitek se odehral v autobuse z Vang Vieng do Luang Prabang, vedle me si sedla mlada pani s nemluvnetem a vyvalila kozu ven a s tou vyvalenou kozou pak jela celou cestu. Tak jsem si rikal, jak je ten severni Laos krasne kozatej. Teda pardon, hornatej, jsem chtel napsat...

****

Posledni vecer ve Vientiane jsem stravil se svymi spolucestujicimi a pozorovali jsem ohnostroje na thajske strane reky, kde uz pomalu slavili prichod noveho roku. Zrezavelym, rozpadajicim se autobusem jsem vyrazil do Vang Vieng. Je to bohuzel presne takove misto, jak jej popisuji. Hordy ozralych a zfetovanych teenageru, valejicich se v deliriu po ulicich. Nicmene staci vystrcit hlavu z mesta a tam se rozprostira krasna krasova krajina, plna jeskyn a malebnych vesnicek. Pesky jsem vyrazil do devet kilometru vzdaleny jeskyne Phon Khan a cestou se zastavil v jedne mensi jeskyni, kam jsem se musel proplazit pres uzky otvor. Kluci z vesnice mi pritom svitili na cestu baterkou. Bylo to pekny, jeste nikdy jsem takhle do jeskyne nelezl. Jeskyne Phon Khan je pomerne rozlehla a uprostred je socha leziciho Buddhy. Pod jeskyni se nachazi krasna laguna, ktera se jsmenuje, svete div se, Modra laguna. Koupeli jsem pochopitelne neodolal.

Krajina na sever od Vang Vieng je naprosto uchvatna, rozhodne je to asi nejkrasnejsi usek, ktery jsem doposud na ceste projizdel. Skoda, ze krajinu muzu pozorovat jen z busu a nemuzu se zastavit, na chvilku ze zahledet na horizont, udelat fotku atd. Trosku mi mistni krajina a vesnice pripominala nizsi partie Himalaje. Do Luang Prabang jsem dorazil nekdy pred sestou vecer. Vazeni! Toto je maly poklad! Desitky chramu, hory, reky a puvabny raz mesta. Pekny remeslnicky trh, ulice plna skveleho jidla, elegantni restaurace. Luang Prabang je zapsan v UNESCO. Kdysi to byvalo jedno z nejchudsich mest v Laosu, ale v roce 1989, kdyz Laos povolil turistum do zeme, se zacal zpet zapisovat do povedomi verejnosti a dneska je z nej mistecko par excellence. Je pravda, ze i tady uz buji turisticka komerce, ale porad v jakesi umirnene a celkem sympaticke mire.

Je zajimavy, jak ten osud nekdy pracuje. Kdyz jsem k veceru schazel po schodech od jednoho chramu, prede mnou se objevil Netanel, ten izraelskej kluk, s kterym jsem se seznamil ve Vientiane. A kdyz jsme potom v jedny ulicce u vecere probirali zivot, tak se v davu lidi zjevily Maud s Cecile, takze jsme byli na chvilku zase temer kompletni. Netanel jede do Ciny a ja zitra nabiram smer zapad – lodi po Mekongu do vesnice Pakbeng.

Krajina mezi Vang Vieng a Luang Prabang. Pan Prstenu hadr, co rikate?

Jeskyne Phon Khan, pobliz Vang Vieng:

Mnisi v Luang Prabang:

Okoli Vang Vieng:

Vang Vieng:

Kadernictvi, Vang Vieng:

Koupacka v Modry lagune, Vang Vieng:

Krajina u Luang Prabang:

Luang Pabang:

Luang Prabang:

 

---

22.01.2012

Na vychod po route 12 - Asie 2012

Preji hezke odpoledne z hlavniho mesta Laoske lidove demokraticke republiky, Vientiane.

Ze Savannakhetu jsem vyrazil do mestecka Thakhek, ktere lezi take na Mekongu a ma podobny raz, jako predchazejici Savannakhet. Spal jsem v hezkym pensionu, je to jeden z tech, kde se setkavaji lidi z celyho sveta, aby vypili par piv a popovidali si o tom, kam jedou, odkud prijeli a odkud pochazi. Chtel jsem trochu zmenu zpusobu cestovani a odpocinout si od tech mnohahodinovych presunu autobusy, tak jsem si zase pujcil motorku. V pensionu jsem se jeste domluvil s dvema holkama, Nemkou odkudsi od Hamburku a Holandankou z Friska, ze vyrazi se mnou. Cil byla krasova krajina na vychod od mesta. Holky videly doposud motorku jen na obrazku a tak Holandanka pujceni motorky zcela vzdala a pozadal me, zda muze jet se mnou a Nemka se sice odvazila, ale pozdeji si patricne rozbila hubu. Motorka byla pomuchlana jen lehce, ale jeji predlokti moc dobre nevypadalo, velice hluboka rana az do masa. Ale byla statecna, pokracovala v jizde i pres spatne fungujici starter a ohnutou prevodovku.

Vychodne od Thakhek se rozprostira region s desitkama jeskyn, nekolika vesnickami, ale hlavne s prekrasnou prirodou, plnou vysokych skal a hor. Nase prvni zastavka byla jeskyne Tham Phu Ban Tham, "Slonni jeskyne", proslavena stalagmitem ve tvaru slonni hlavy. Odtud jsme pokracovali k oblibene Tham Pha Pa, "Buddhova jeskyne". Kdyz se k jeskyni v roce 2004 vysplhal jeden mistni chlapik a podarilo se mu dostat dovnitr, nasel zde pres 200 sosek Buddhy, nikdo nedokaze rict, jak a kdy se sem dostaly. Posledni zastavkou bylo jezirko Tha Falang, kde jsem se vykoupal. Pak uz jsme si jen uzivali jizdu malebnou krajinou, s obcasnou zajizdkou do nejake bezjmenne vesnicky, az jsme dorazili do Mahaxai, lezici asi 40 km od Thakhek, kde jsme si dali nudlovou polivku a pomalu jeli zpet.

V Thakhek jsme dali dohromady malou spolecnost cestovatelu, Fabrice ze Svycarska, sileny Bruno alias Julos z Belgie, jedna holcina odnekud z Francie a Maud z Quebeku. Na nadrazi se jeste pripojil Nathaniel, z Beershevy, coz je v Izraeli. A tak nase uskupeni souputniku vyrazilo do hlavniho mesta Laosu, Vientiane. Julos mermomoci chtel, abychom zasli do belgicky restaurace, ktera je ve meste, a protoze je to vesely chlapik, nikdo mu nechtel kazit radost a sli jsme. Dostali jsme od Julose pulhodinovou prednasku o belgickych hranolkach a hodinovou prednasku o sirokem spektru belgickych piv, pak se ozral a kazdy jsme si sli po svem.

Navstivil jsem dneska Patuxai, takovy mistni Vitezny oblouk, je to jakysi pamatnik, ale nikde jsem se zatim nedozvedel komu, nebo cemu ma byt venovan. Odtud jsem sel pesky Pha That Luang, krasny zlaty pagode, ktera je takovy symbol Laosu. Udajne tady mela byt ve 3. stol ulozena cast Buddhovy hrudni kosti, ale relikviar se nikdy nenasel.

Vic toho dneska nenapisu, nejak mne to nejde. Mejte se jak nejlip to jde.

Krajina na vychod od Thakhek:

 

 

 

Pha That Luang, Vientiane:

 

---

18.01.2012

Pres Kravsky Hovno zpet k Mekongu - Asie 2012

V Quy Nhonu panovala podzimni nalada se 25 stupni celsia a zatazenou oblohou. Povecerel jsem se skupinkou mistnich chlapu a na druhy den vyrazil do Laosu. V celem autobuse jelo jen 10 pasazeru, dva psi a asi pul tuny pasovanyho zbozi. Ridic me temer az k hranicim posadil vedle nej dopredu, coz bylo skvely. Moc se mu libil jeden z mych naramku, tak jsem mu ho oplatkou za sympatickou sluzbu daroval. Asi po dvaceti kilometrech se nam porouchal klakson, coz predstavuje pro asijskeho ridice katastrofu a neschopnost pokracovat v jizde dal. Asi po pul hodine se ale patricna soucastka nejak zadratovala a mohlo se vyrazit pres Vysocinu a mestecko Kon Tum k hranicim.

Cesta k vietnamsko-laoske hranici, nedaleko za Quy Nhon:

Cesta pres pohranicni dzungli je nadherna, vede pres neobycejne odlehlou chranenou oblast Dong Ampham, kde se dodnes potuluji tygri. Takovou krajinu jsem dosud znal jen z televize, kilometry a kilometry kopcu, porostle nekonecnou a neprostupnou dzungli. Prvnich 80km od hranic jsme potkali 7 aut a projeli jednu jedinou vesnici, kde baby sedi pred svyma chatrcema a cadi opium. Vzduch dzungle vonel, jako kdyz v lete po horkym dni zalejete zahradu a na indigovy obloze pluly slehackovy mraky. Takovy byl prvni dojem z Laosu.

No a pak jsem prijel do Kravskyho Hovna. Tak zni v prekladu nazev mesta Attapeu. Vznikl tak, ze kdyz prisel do mesta jakysi kmen a zeptal se mistnich, jak se mesto jmenuje, dostala se jim takovato odpoved, protoze takove meli mistni mineni o svem ospalem mestecku. Attapeu lezi na soutoku rek Sekong a Sekaman a je to poklidna provincni vesnice o dvaceti tisici obyvatelich, kde si na ulicich hrajou stenata a kokrhaji kohouti.

Soumrak nad rekou Sekong, Attapeu:

Maly mnisek, Attapeu:

Tradicni laosky pokrm "laap". Polosyrova ryba a kila zelenyho lupeni (petrzel, jakysi hrasek, mata, bazalka, kopr, hlavkovy salat a dalsi druhy, ktery neznam), vynikajici!!

V Attapeu jsem se zdrzel jen dva dny a vyrazil dal, do 411 km vzdalenyho Savannakhetu, jez lezi na Mekongu a ktery me ted bude nejaky cas doprovazet. Cesta byla opet skvela, mam ve zvyku jen snidat a pak se najist az pozde odpoledne, v klidu, takze na delsich prejezdech jim maximalne ovoce. Ridic to nevydrzel a koupil mi jakysi koule z rybiho masa na spejli. A zase laosky venkov, mlada divka, koupajici se pred chatrci pod studnou, holcicka u silnice, drzici v rukou polivku a pytlik s ryzi, pobihajici drubez, zametajici babicka, kluk v houpaci siti, bosi mnisi, jdouci po kamenite ceste a vybirajici almuznu. A do toho zase ta krasna laoska obloha.

Dve princezny, cestou z Attapeu. Kamen, nuzky, papir je skvela hra:

Vedu si takovou teorii, ze vsechny mesta v Asii, ktery maji pod ctvrt milionu obyvatel, jsou vlastne jen takove rusnejsi vesnice. A Savannakhet (120 tis.) rozhodne neni vyjimkou. Ospale ulice, slepice, psi a kluci, hrajici kataw. Kataw, to zajimavej sport, je to volejbal, ktery se hraje jako volejbal a kluci dokazou vytvaret fakt neskutecny smece, skoky a vselijaky paradicky.

V laoske kulture je zcela normalni vyhybat se stresu filozofii "muan". V praxi to znamena, ze cinnost (i prace) musi obsahovat prvek zabavy (muan), pokud tomu tak neni, bude cinnost pravdepodobne stresujici. Tato filosofie je pro lenochy jako jsem ja velice inspirativni :)

Ospaly vecerni Savannakhet:

Ospaly denni Savannakhet:

Pocasi, oblacno, 33 ve stinu.

Musim koncit, jsem pozvan na vecerni modlitbu do mistniho chramu, v poledne jsem tam zapredl rozhovor s jednim mnichem.

Mejte se skvele.

---

14.01.2012

Pres Vysocinu k Jihocinskemu mori

Po prijezdu zpet do Saigonu jsme se s Jirkou jen tak poflakovali po ulicich a posledni den vyrazili na pivo. Jirka se ladoval ustricema a olihnema a prijemne jsme pokecali s Americankou z Phoenixu. Prvni etapa je u konce, Jirka odletel do Cech a ja osirel. Timto mu dekuji za souputnictvi, ktery bylo skvely a tesim se na dalsi spolecny cesty.

 

Vyrazil jsem na sever do Central Highlands – Vysocina. Krajina se zacala zvedat a vypadala skvele, stavnate zelene kopce, svezi vzduch a babky susici na chodnicich kafe. Mimochodem, kafe maji Vietnamci vynikajici – velice silny, vonici a chutnajici po cokolade. Oproti zaprasenemu osmimilionovemu Saigonu je Dalat fajn zmena, ale presto jsem od nej cekal trochu vic. Dalat byl oblibene letovisko Francouzu a zustal turistickym resortem dodnes. Sel jsem asi 7km do nejake vesnicky Lam Dong, dohromady tam nic nebylo, tak jsem alespon vylezl ke kosteliku a hrbitovu, odkud byl trochu vyhled na okolni krajinu. Centrum Dalatu je plne socialistickych budov a ja se rozhodnul druhy den Dalat opustit.

Podvecerni Dalat, Vietnam:

Centralni Vysocina, Vietnam:

Po navratu z prochazky jsem si koupil zasoby na dalsi cestu, bagetu s rybou a jeste jednu se syrem. Cerstvy grepovy dzus a kousek bananoveho kolace, protoze od priletu do Asie jsem nemel nic sladkyho a uz jsme na ne mel hroznou chut. V Dalatu byla temna obloha, obcas prselo a ficel ostry vitr. Vyrazil jsem na bus smer Quy Nhon. Cesta celkem strasidelna, videl jsem dva sesuvy pudy, mlha jak krava, viditelnost na par metru, silny dest.

 

Vietnamci slavi Tet, jakousi kombinaci Vanoc a Silvestra. Ceny jizdenek leti nahoru o 100%, nic prijemnyho. Standardni cena Dalat-Quy Nhon je 210 Kc, ja platil 410 Kc. Na hotelu mi pani rekla, ze cesta do Quy Nhon zabere 14 hodin, coz by znamenalo prijezd nad ranem, jenze pak mi jiny clovek rekl, ze cesta trva 10 hodin a jiny, ze je to 7 hodin. Konduktor v buse tvrdil 8 hodin a mel bohuzel pravdu, takze jsem se dokodrcal do Quy Nhon nekdy v jednu rano. Pohybovat se v neznamym meste v noci neni nic projemnyho, pokoj jsme nasel v 1:45. Ale je to fajn, pod okny mi buraci more. Quy Nhon je pristavni mesto, s celkem peknou plazi a docela ospalou atmosferou. Pocasi nic moc, kolem 26 stupnu a zatazeno s prehankama.

Holcicka, zebrajici o jidlo ve vesnici Bavet, Kambodza.

Musim rict, ze moje predstava o Vietnamu byla dost zkreslena. Namisto chude asijske zeme na me pusobi spise jako Spanelsko. Je to samozrejme nazor povrchni, nevidim do hloubky. Elegantni obchody, pekne restaurace, velky vyber zbozi. Autobusova doprava funguje skvele. Vetsina spolecnosti zajistuje odvoz primo z mista, ktere si urcite. Po nastupu do autobusu dostanete vodu a vlhceny ubrousek. Po celou dobu je k dispozici konduktor, rozdava vodu a pytliky na zvraceni. To neni zadny turisticky bus, to je klasicky linkovy spoj ve Vietnamu. Vcera jsem jel "spacim busem". To je zajimava vec. Je to autobus, kde jsou sedacky uzpusobene k lezeni. V buse jsou dve patra, ja mel horni, kam se leze po zebricku, jako na palandy. Sklopite si sedacku, pred vami je prostor na nohy, dostanete deku a muzete chrnet. Do busu se nesmi v botech, ty si sundate pred nastupem a date si je do pytliku. Boty nepotrebujete celou cestu ani behem prestavek, jsou pro vas pripraveny erarni pantofle. tento bus se mi zdal jako moc dobry napad, do doby, kdy jsem zjistil, ze kazdemu druhemu se ve spacim buse dela zle. Chudak pani vedle me se asi 8x poblela. A tak se valite na svy "palande" a kolem vas lidi krkaj a davi se a blejou a blejou.

Luzko v spacim autobuse, Vietnam:

 

Plaz v Quy Nhon, Vietnam:

Vietnam je socialisticka republika. Po ulicich behaji pionyri s rudymi satky kolem krku, ve mestech vlajou vlajky byvaleho Sovetskeho svazu a ulice lemuji plakaty se stastnou delnickou tridou a soudruhem Ho Chi Minhem. Socialisticka republika ma jeden zasadni paradox a tim je trzni hospodarstvi! To, ze jsem v komunisticke zemi se projevuje napriklad cenzurou internetu, na facebook se tady prihlasit neni legalni.

Ulice v Quy Nhon, Vietnam:

Vzhledem k prazdninovemu obdobi a tim padem stoupajicim cenam, se vam priste ozvu z dlouho ocekavaneho Laosu.

---

8.01.2012

Riders on the storm - Asie 2012

7.1. jsme zase vyarizili na bus a za ucasti lacinych TV show a popovych klipu na tema nestastne lasky, jsme odjeli na vychod, do zhruba 300 km vzdaleneho mestecka Kompong Cham. Kompong Cham je male mestecko ve stejnojmenne provincii, ktere omyva mocny Mekong. Po vsech tech nablyskanych letoviscich to vypadalo na opravdu ospalou diru, ale nakonec mi to tady pripada celkem mily. Baracky z dob francouzskeho kolonialismu se pomalu rozpadaji a tvori nekolik ulic mistniho centra. U Mekongu je hezka, siroka promenada, kam se vecer chodi pri soumraku na prochazky, cvicit, nebo pojidat kukurice. Pres den tady chcipnul pes, atmosfera pripomina Domazlice, kdyz jsou letni teploty na maximu, je poledne a vsichni jsou radsi na koupalisti. Proste takovy ospaly zapadakov.

Capli me za jednu ruku a ja je druhou vyfotil :)

Kdyz vstanete kolem pul seste, muzete se pokochat vychodem slunce nad Mekongem a k tomu pozorovat rybarske barky, rozesete na rece. Obcas se jdu mrknout na jedno misto, kam chodi rybari ulovky prebirat.

Vcera jsme na motorce projeli kus okoli, vesnicky a jeden ostruvek na Mekongu, kam se jede pres mistni velkou atrakci – bambusovy most. Jeli jsme porad dal a dal, az jsme od jednoho dedy zjistili, ze uz jsme na uplne jinem ostruvku, kam jsme se dostali pres nejake vyschle koryto.

Vychod slunce nad Mekongem:

Jirka jeste jezdil vecer, ja se sel radsi projit. Je tady moc hezky, lidi jsou mily, slunce hreje a deti sice sotva mluvi, ale uz dokazou vykouzlit to nejsladci "heloooouuuuu". Kambodza je zeme, ktera si zazila svoje, ale myslim, ze je na dobre ceste, lidi tady umeji zit a jejich optimismus je klic ke skvely budoucnosti.

Rikejme ji treba SuperMrdka:

Vcera vecer jsem dosel na jakesi predmesti a vsude kolem me byly zahaleny zensky, chlapi s bradkama a mesita. Bylo to jakesi osidleni Chamu – mistnich muslimu, odtud pochazi nazev Kompong Cham, pozdeji jsme jeste zajeli na strasidelny stary francouzsky majak. Nic pro ty, kdo trpi zavrati.

Premyslime co a jak dal, Jirkovi se to uz krati a budeme muset pomalu smerovat zpet do Veitnamu.

Mejte se hezky!

Bambusovy most v Kompong Cham:

 

---